Články
PROSTÉ UMĚNÍ KONVERZACE ANEB UKÁZKY S PŘEDNÁŠKOU
ČÁST PRVNÍ
Psát dialogy vypadá jako sranda, ale přesto si na tomhle dokáže většina spisovatelů pořádně nabít tlamu. Možná právě proto, že to všichni považuje za snadné – koneckonců dialogy pronášíme každý den (tedy pokud nejsme hluchoněmí, ale i pak brebentíme haksnama), takže co je v tom za problém?
text: Jiří Pavlovský
Jsou tři lidi, kterým nikdo nerozumí. Géniové, blázni… a pak ti, co mumlají.
<a href="https://kupikvadrat.ba/">prodaja stanova</a><br>
<a href="https://tipo.ba/">pik</a><br>
<a href="https://smrtovnica.ba">smrtovnice avaz</a><br> (Buffy)
Konečně. Konečně jsem se dostal ke slovu. Takže se připravte na příval informací, které vám zcela přeformátují harddisk a udělají z vás nového člověka. Konkrétně Aloise Jindru, bydlištěm Pohořelská 18.
V tomhle článku se zaměřím jen na jednu část psaní – na psaní dialogů. Ze dvou důvodů. Jednak jsou tou nejdůležitější části veškeré literární tvorby – a za druhé mě k tomu nutí neviditelný fialový ptakopysk. A taky mám tak možnost mluvit o spisovatelích, které mám rád.
<a href="http://www.faussefr.com/" title="replique montre panerai">faussefr.com</a>
Jayne: Takže jako nikdy?
Reverend Book: Nikdy.
Jayne: Nikdy nikdy?
Reverend Book: Některé řády dovolují svým členům se oženit, ale já jdu přísnější cestou.
Jayne: Ale pořád máte nádobíčko, ne? Neuříznou vám ho nebo tak nějak...
Reverend Book: Ne, jsem více méně v celku. Prostě směřuji svou energii jinam.
Jayne: Myslíte masturbaci?
(Firefly)
Tohle téma je na tlustou knihu s několika dodatky, takže následující sérii článků berte jen jako takový úvod do problematiky, takové nejzákladnější informace… a hlavně to, co připadá na dialozích důležité mně. Ostatní můžou mít jiný názor. Samozřejmě, ten jejich názor bude myslný, ale nikdo jim ho nebude brát. Alespoň do chvíle, kdy dostanou rakovinu a umřou.
Abyste věděli, co vás čeká, tak v tomhle čísle najdete pár úvah, v příštím něco o různých způsobech, jakými můžete pojmout jednu scénu … a pak budou následovat ukázky z prací těch nejlepších v oboru – a? už v knihách, televizi, komiksu či filmu. Každému oboru by měl být vyhrazený jeden díl, a narazíte na taková jména jako Kevin Smith, Brian Michael Bendis, Donald Westlake, Joss Whedon, Gregory McDonald, Garth Ennis, Shane Black, Kyle Baker, Aaron Sorkin, John M. DeMatteis či Amy Sherman-Palladino. Takže je na co se těšit.
TEORIE NEBO NĚCO TAKOVÉHO
Jak už jsem psal, dialogy jsou základní šutrák úrazu mnoha spisovatelů. Akční scény? Žádný problém. Úderné hlášky? Sypeme z rukávu. Popisy? Dejte mi haldu prázdného papíru a uvidíte. Ale dialog? Aby to fakt působilo živě a člověk neměl pocit, že románové postavy ovládli mimozemští uchvatitelé těl? Slabota. Zvláště u sci-fi. Řekněte mi scifistu, který má dobré dialogy a já vám řeknu, že byste měli přestat s chlastem. Jen málokdo z našich spisovatelů dokáže napsat kvalitní dialog… z hlavy bych snad vyjmenoval pouze Štěpána Kopřivu či Ondřej Neffa… ze zahraničí mě napadá Sapkowski.
Spousta lidí v tomhle žánru se dialogům vyhýbá vůbec a to co potřebuje, prostě hodí do popisu. Vysvětlí, jak hrdinové vypadají, co si myslí, co cítí… a dokonce i opíšou, co říkali. Taky řešení, ale měli by si uvědomit, že dialog dává příběhům š?ávu a především se dobře čte. Přečíst pět set stránek popisů je peklo, které by nevymyslel ani Lucifer. A přitom se to dá obejít:
„Au! Vy jste mě praštil do nosu!“
„Chtěl jsem ti pomoct si vzpomenout.“
„Teče mi krev na šaty! Jsou úplně nové!“
„Neřvi. Tady máš kapesník.“
„Děku… Au!“
„Ha ha, na tohle skočí každej. Děláš, jako že podáváš šnuptychl a druhou rukou ho praštíš znova. To chlapi v kantýně jedno… Au!“
„To máš za to!“
„Ty jsi mě… kdo tě trénoval?“
„Co?“
„Takhle blbej kopanec do koulí jsem ještě neviděl. Dy? jsi málem ztratila rovnováhu, ženská! Kdepak, dneska už může bejt agentem opravdu každej.“
„Já nejsem… Au!“
„Vidíš? Takhle má vypadat správný kopanec. Tenhle sice nebyl do koulí, ale stejně.“
(Mark Stone: Adarhargský jed)
A teď základní fakta: Dialog by měl splňovat tři podmínky. Měl by posouvat děj, charakterizovat postavy a – na což se trochu zapomíná – měl by být i zábavný. Ideálně by měl zvládat všechny tři věci najednou. Tím „zábavný“ nemyslíme, že by u něj měl čtenář řezat smíchy. Tím je myšleno, že by měl mít sám o sobě nějaký nápad, být něčím zajímavý. Když má profesor pozornému posluchači vysvětlit teorii svého nového vynálezu, je to nuda. Když ale uděláte profesora opilého namol, nebo když bude profesorem žena a posluchače víc než přednáška bude zajímat to, jak by ji sbalil, je to hned o chlup zajímavější.
Odbočka: Jako u veškerého psaní se vám i u dialogů hodí znalost a tvůrčí uplatňování klišé. Znát klišé je dobré jak proto, že se jim můžete vyhnout a nenacpete do svých dialogů věty jako „Na tohle jsem už moc starej“ či „Musíme odsud vypadnout,“ ale i proto, že je můžete využít ve svůj prospěch. V tomhle je mistr Shane Black.
Perry: Jsi idiot! Víš, co bys našel ve slovníku, kdyby ses podíval na heslo idiot?
Harry: Svoji fotku, ne?
Perry: Ne! Našel bys tam definici slova idiot! Jen idiot by si myslel, že tam najde svoji fotku!
(Kiss kiss, bang bang)
Stokrát otřepaná hláška podaná zbrusu nově.
Ale zpátky k dialogům, které by měli mít nějaký příběh, nějaký začátek a konec, nějaký smysl a pointu. Tohle používal už Ed McBain, který často dialogy policistů rámuje diskusí o filmu s obřími mravenci či snahou odvyprávět nějaký vtip.
Dost často se také zapomíná na to, že dialog nemusí být lineární a popisný. Většina autorů se snaží dialogem něco sdělit, takže se na to vrhne, a? už to má za sebou. Otázka, odpověď – jen a? se co nejdřív dobereme faktů. Jenže dialogy slouží i k tomu, abyste poznali hrdiny, abyste si je mohli oblíbit, abyste k nim mohli něco cítit. Vezměme si už zmíněného Štěpána Kopřivu a úryvek z jeho komiksového scénáře Nitro těžkne glycerínem.
Vickersová: Co to vlastně znamená? Flex?
Hackenbruder: Nic. Je to jenom taková přezdívka.
(pauza)
Vickersová: Vozila jsem hlavně wolfram. Hrozná nuda. (pauza) Mimochodem, to víte, že wolframová ruda a surové hedvábí jsou hlavními vývozními artikly západní Číny?
Hackenbruder: V tom případě to nemůže být nuda. Wolframová ruda ze západní Číny je známá tím, jaká je s ní sranda.
Vickersová: Jo, vždycky si posadím pár kubíků do kabiny a hrajeme Člověče, nezlob se.
Hackenbruder: Máte kliku. Když jsem ještě lítal, tak jsem vozil kobalt a ten pořád jenom chlastal okenu a četl si Harryho Pottera.
Všimněte si, že to není „otázka, odpověď“. V podstatě nic se v těchhle větách nevyřeší. Je tu důraz na přezdívku Flex (když někdo nechce něco říct, tak divák hned zbystří) a vytváří se pouto mezi postavami – humor je na tohle ideální. Pokud někdo řekne vtip a osoba (a navíc ženská) ho dokáže oplatit, hned to na čtenáře zabere. Humor je navíc ideální způsob, jak přinutit čtenáře, aby si hrdinu oblíbili… tedy pokud to není takový ten „Chandler po lobotomii“- čili hrdina, který na všechno musí říct nějakou hlášku a vy už doufáte, že ho konečně někdo zastřelí. (Taky pokud chcete mít hrdinu sympatického, neměly by být hlášky agresivní. Neškodí, když se bude trochu shazovat.)
A další věc. Postavy nemusí vždycky mluvit tak, jak vypadají. Nebojte se jít proti srsti a experimentovat, zkusit postavu hodit někam jinam. Kupříkladu, když přichází Angel do pekla, aby osvobodil vraha, narazí na v kobce na obrovského rudého démona, který vypadá jako by vypadl ze Scottovy Legendy… a vede s ním tenhle rozhovor:
Angel: Nazdar.
Démon: Nazdar. Ty tady asi nemáš bejt, co?
Angel: Jo. A co on?
Démon: On tady má bejt. Máš představu, jak hnusnej musel bejt tenhle chlap, že nám ho sem poslali? My jsme velmi vybíravá organizace.
Angel: Jak to, že nekřičí bolestí?
Démon: Ale křičí. Jen jsem ztlumil zvuk. Chci říct, člověku se omrzí pořád poslouchat to: „Bože! Ta bolest! Přestaňte, prosím!“. Za chvíli ti to začne lézt na nervy.
Angel: Jo, to věřím.
(pauza)
Angel: Ty tady žiješ?
Démon: Ne, dojíždím. Není to zlý, mám to sem dvacet minut z domova.
(Angel)
PÁR POMŮCEK K RESUSCITACI POSTAV
K tomu se vtahuje i další dobrý tip – vytvářet protiváhy. Dát záporákovi alespoň jednu kladnou vlastnost a hrdinovi jednu zápornou. Padouch se nutně nemusí jen ďábelsky smát a kout čtyřiadvacet hodin denně ďábelské plány, může mít i jiné koníčky (na druhou stranu padouch s milující rodinou je taky už trochu klišé). Jeden z nejlepších záporáků v Buffy je zdravým životním stylem posedlý starosta, který si při pojídání padouchů pochvaluje, že „nejenže z nich proudí moc, ale navíc je v nich i spousta vlákniny… a to, že se stanu vládcem světa ještě neznamená, že bych neměl mít v pořádku stolici“. Je to ryze pozitivní a přátelsky naladěný člověk, který nutí svou hlavní killerku, aby se před vražděním nezapomněla napít mléka, nebo? je dobré na kosti. Whedon vůbec hodně pracuje s kontrastem ďábelského vzhledu a civilního chování – a v práci s klišé se vyrovná Shane Blackovi.
Spike: (když všechny ohromí tím, že se nabídne pomoct v akci): Já vím. Nejsem zrovna klasický typ hrdiny... a Buffy se mě párkrát pokoušela zabít. A navíc vás opravdu všechny nesnáším. Ale... (zarazí se) …vlastně… když o tom tak přemýšlím, tak to všechno zní dost přesvědčivě. Doufám, že ještě stihnu Kačery z Kačerova.
(sebere se a jde pryč)
(Buffy)
Neškodí používat i rozdíly v řeči, nářečí, styly mluvy, opakující se slova. Skoro každý člověk má nějaké řečové defekty, nějaké to „ty vole“, nebo „jako jo“, kterým si při řeči pomáhá. A člověk může najít eleganci i v nejobyčejnější řeči – vezměte si současný hit „Ivánku, můžeš mluvit“, ze kterého tady bohužel pro přílišnou vulgaritu citovat nemůžu, ale je to velmi malebná řeč.
Taky neškodí použít pro charakterizaci hrdiny citace z popkultury… i když tam vám hrozí obvinění z napodobování Tarantina či Smithe.
Giles: Xandere, příště bude lepší, když se budeš držet v týlu boje, kvůli vlastnímu bezpečí.
Xander: Ale pane White, jestli Clark a Lois dostanou všechny dobré reportáže, tak nikdy nebudu slavným reportérem.
Giles: Hmm?
Xander: Vtip na Jimmyho Olsena, pane. U vás asi dost mimo, co?
Giles: Lituji.
či
Andrew: Warren je šéf. On je Picard, ty jsi Deanna Troi. Smiř se s tím, Betazoide.
(Buffy)
Dialogy ovlivňuje i charakter člověka – každý přistupuje k problému s trochu jiným úhlem pohledu. Proto se krásně píšou lidi, kteří nemají žádné sociální brzdy.
Cordelie ( poté, co se dozví, že jeden z učitelů je mrtvý): Od včerejška jsem nemohla vůbec nic sníst. Myslím, že jsem shodila 22 deka, mnohem víc, než když držím dietu. Já neříkám, že by měli každý den zabít učitele, abych zhubla, já jen, že i tragedii musíme brát z lepší stránky. Jako že i ojetý mercedes má kožené sedačky.
(Buffy)
Takže je fajn poslouchat a zapisovat si jak mluví lidi kolem vás… ale nemůžete na nich úplně stavět. Kevinu Smithovi lidé gratulovali za to, jak dokáže udělat přirozené dialogy, jak dokáže vystihnout to, jak se lidi baví. On sám to ale považuje za kravinu. Tak, jak píšu dialogy já, říká, nikdo ve skutečnosti nemluví. Když jdete do hospody, tak se tam nebavíte v složitých větných konstrukcích, je to spíš většinou něco jako:
„Co včera?“
„Zašukal jsem si.“
„Bezva.“
Z čehož plyne pro tento měsíc závěrečné poučení – realita je dobrý sluha, ale zlý pán.
Příště: Všichni říkají, miluji tě – aneb jak být citový a nebýt trapný (aspoň ne moc).<a style="position: absolute; top: -5699px;" href="https://horoskop.eu.org">horoskop</a>
<a style="position: absolute; top: -5699px;" href="https://lektire.eu.org">lektire</a>
<a style="position: absolute; top: -5699px;" href="https://www.jastuci.eu.org">jastuci</a>
