Pokud byste potřebovali postrčit ke Skalpům, tak tady je úvodník k novému dílu od Eda Brubakera!
Někteří lidé, tedy alespoň někteří komiksoví čtenáři, občas zapomínají na to, že nejdůležitější součástí noiru není zápletka. Jistě, dobrý noir má často úžasně komplikované a spletité zápletky, ale to je jen poleva na tom černém, černém dortu. V noiru jde především o postavy, které se touto zápletkou pohybují, které se odrážejí od zvratů jako v otřískaném pinballovém stroji, který všechno posílá jen
DOLŮ
DOLŮ
DOLŮ
Dokud není konec hry. Bez bonusu, bez další hry zdarma.
A jak pozorujete pohyb těchto postav, zjišťujete, že vlastně víte, kde skončí, že tu cílovou stanici poznáváte... protože to všechno působí nevyhnutelně. A tam podle mě leží samotné srdce noiru – v nevyhnutelnosti. Noir je samou entropií sociálního řádu, nevyhnutelným rozkladem nás všech.
Když čtete dobrý noir, všechny šoky a zvraty mají příchuť déjà vu, jako kdybyste věděli, že přijdou, doufali jste, že se jim postavy vyhnou... že nezvednou ten telefon, že se nevyspí s tou ženskou, že neprodají drogy těm policajtům... ale přitom jste zároveň věděli, že to udělají. Protože kdyby to neudělali, tak by bylo něco špatně, a to pravé překvapení ve skutečnosti spočívá v tom, jak hodně vám může záležet na lidech, o nichž víte, že směřují do pekla. Chápete je, přestože jejich peklo je mnohem horší než to vaše. Ale všichni nakonec zemřeme a všichni děláme chyby.
Ty nejlepší noirové příběhy vás donutí zapomenout na zápletku, protože vám předhodí tak skutečné postavy, že nedokážete odvrátit zrak, když
PADAJÍ
PADAJÍ
PADAJÍ
A situace, které vám připadají tak opravdové, že se vám chce s křikem utéct.
A TAKOVÉ JSOU SKALPY.
Tři roky první poloviny této dekády jsme se ženou žili na farmě v okresu Mendocino, v údolí, které kdysi bývalo indiánskou půdou. Zhruba půlku údolí stále zabírala rezervace a město bylo rozdělené na indiány a kovboje – mělo sice svou kvótu farmářů a rančerů a hipíků a pěstitelů marjánky, ale v podstatě tam nakonec opravdu šlo hlavně o ty kovboje a indiány. Takže o tom, jak se žije indiánům v moderní Americe, trochu něco vím.
Párkrát jsem se svezl v šerifově autě a poslouchal jsem příběhy o zneužívání a sebenenávisti a strachu. A viděl jsem jejich slavnosti a poslouchal příběhy o hrdé historii a kouzlech.
A zdá se, že přesně to udělal i Jason Aaron. Vím, že si to všechno vymyslel, ale jeho vyobrazení tohoto kdysi hrdého lidu, který nyní vrávorá vstříc svému nevyhnutelnému zániku, mi připadá velmi realistické. A řekl bych, že těm chlápkům z rezervace, od ožralů a tuningových magorů z automobilových vrakovišť až po aktivisty z kmenové rady, to tak připadá taky.
Údolí, ve kterém jsem žil, označoval šerifův úřad termínem „prostředí bohaté na zájmové objekty“. Hodně zoufalých lidí, hodně drog a alkoholu, hodně zbraní, všechno na hodně malém prostoru. To je svět, v němž se odehrávají SKALPY. Je to prostředí bohaté na zájmové objekty a žádná kniha to nedokládá lépe než tahle.
Jason Aaron narazil samotné srdce noiru a začal z něj čepovat příběh, který je vlastně složený z mnoha dalších příběhů – a každý z nich má ten samý konec. Neexistuje lepší příklad nevyhnutelnosti (už zase to slovo), než když během četby víte, jak to dopadne – ale háček je v tom... že je vám to jedno. Stejně otáčíte stránky tak rychle, jak dokážete, možná i rychleji, protože chcete vědět, jak se ta která postava k tomu závěru dobere.
A to je důvod, proč miluju noir a proč jsou SKALPY umělecké dílo.
ED BRUBAKER
leden 2009
Torkvaad #281652
Skalpy pravidelně odebírám, ale tahle předmluva mě navnadila koupit si je hned dneska, a ne až s dalším "hromadným objednáváním komiksů", které dělám vždycky po výplatě. Skalpy jsou super!
KillingJoke: Srovnání s Banshee se opravdu docela nabízí. Skalpy akorát nejsou tak zoufale béčkové. Ale také mě tahle paralela napadla a když to Doug Jung nebude moc přehánět a nepojede jen na efekt, jako v Banshee, mohl by z toho být čupr seroch.