Články
Transmetropolitan aneb K distopii s úsměvem
Americký mainstream je více než pověstný svojí snahou o politickou korektnost. Dítě s ustřelenou hlavičkou či otevřená kritika vládních praktik se prostě nenosí. V comicsu tato situace není tak patrná jako například u filmu, ale to na její tíživosti nijak neubírá. Naštěstí jsou tu Irové, kteří jsou pověstní svou až fanatickou potřebou jít proti proudu, bořit zavedená pravidla… a vztah k autoritám mají zhruba stejně nevyvinutý jako Češi. Jinými slovy, pokud chcete na klidné hladině udělat prima vlny, sáhnete po cihle nejspíš odkudsi z Belfastu.
Série Transmetropolitan začala vycházet v roce 1997 pod dnes již neexistující hlavičkou dílny Helix (ona totiž existovala jen dva roky, 96 až 98), která zastřešovala několik startujících sci-fi sérií. Podle toho také vypadaly jednotlivé prodeje, nová série tehdy prakticky neznámých autorů Warrena Ellise a Daricka Robertsona samozřejmě nebyla výjimkou. Naštěstí se slovo o nadějné sérii neslo dostatečně rychle, takže když DC Comics Helix rozpustil, Transmetropolitan byla jedna z mála sérií, která přežila, jen se přesunula pod ochranná křídla Vertiga, kde ji bylo moc dobře celých pět let vycházení (a bylo by to víc, kdyby Ellis netrval na konci číslem 60).
Transmetropolitan je komediální sociálně politické akční drama zasazené do sci-fi prostředí. Vaše „huh?!?“ slyším až sem. Ano, tato série je žánrový bastard, jakých na svě<a href="https://kupikvadrat.ba/">prodaja stanova</a><br>
<a href="https://tipo.ba/">pik</a><br>
<a href="https://smrtovnica.ba">smrtovnice avaz</a><br>tě mnoho není. Přidejte si k tomu fakt, že hlavní hrdina je věčně sjetý, potetovaný, plešatý investigativní novinář, částečně nenáviděný (vládou a ženami), částečně milovaný a obdivovaných (lůzou), s brýlemi z produkce zfetovaného domácího replikátoru. Postrach editorů, sněhuláků a policejních psů. Muž, který ze svého notebooku terorizuje svět, zatímco krmí svojí dvouhlavou kočku (dvěma kartony cigaret). Uznejte, že tady recenzent nemá zrovna lehkou práci, když má nějak odpovědně přiblížit tuto šedesátisešitovou sérii neznalému lidu.
Spider Jerusalem po pěti letech dobrovolného exilu ustoupí výhružkám městských vydavatelů a vrací se zpět do City, aby dostál jednou pro vždy svým smluvním závazkům a napsal tři nové knihy. Samozřejmě potřebuje nějaký ten příjem, takže se nechá zaměstnat jako sloupkař (poté, co zmlátí recepčního a pomocí dýmovnice pronikne až do vydavatelovi kanceláře) v plátku The Word. Obchází město, zjiš?uje, co se změnilo, buzeruje svoji asistentku a píše štvavé články proti městu, proti vládě, proti policii.
První, řekněme startovací část,<a href="http://www.aeto.fr/" title="répliques montre de luxe">aeto.fr</a> je vlastně přehledným úvodem do světa budoucnosti, ve které se najednou neoctl jen pan Jerusalem, ale především čtenář. Humoru je podřízeno vše ostatní, hrdinové jsou patřičně ostrý a agresivní, dialogy pochopitelně narvané vulgarismy a pointy patřičnou absurditou. Ostatně to je hlavním důvodem, proč se příběh odehrává v daleké budoucnosti, Ellis si může jako scénárista dovolit cokoliv a Robertson se může při kreslení opravdu vyblbnout. Především celý druhý book je ve znamení jednotlivých povídek o úchylných zákoutích běžného života v budoucnosti, o vlivu TV na lidský mozek (především, když je ten mozek totálně psychotický a napumpovaný chemií), jaké to je se probudit po staletích z cryogenního spánku a objevit svět kolem sebe nebo proč vykastrovat policejního psa je špatný nápad. O vybuchujících bezhlavých dětech si povíme jindy.
Po celou dobu je ale pořád v pozadí hlavní linie, která se pomalu ale jistě hrabe na povrch, episodní historky už nestojí jen tak sami o sobě, ale časem čtenář zjiš?uje, že dávají dohromady větší celek, doplňují celkovou skládačku. Jerusalem prostě nesnáší americké prezidenty. Starého pronásleduje celou dobu až k volbám, které mu pomůže prohrát. Bohužel se ukáže, že nový je ještě větší fašistická zrůda a že za jeho úlisným úsměvem se skrývá magor s potřebou vládnout policejnímu státu. Pokud si uvědomíme, jaká je v současnosti situace v USA (a nejen tam), jakého si lidé zvolili presidenta (nebo premiéra), až zamrazí, jak některé analogie sedí. Spider se tedy vrhne do odhalování umně zamaskované pravdy, načež mu je zařízen vyhazov, a tak začne vysílat své sloupky přes undergroundové novinové kanály. Začne mu jít o život, stejně jako jeho dvěma asistentkám (na dvojhlavou kočku pochopitelně nemá nikdo, ta se bát nemusí). A to vše až do dramatického konce, který vám neprozradím, i když o něj vlastně nijak zvláš? nejde.
Warren Ellis se vždycky trochu vyčleňoval z pole comicsových scénáristů. S tématy se nemazlí, jeho humor je postavený na sarkasmu a podobně populárních komunikačních praktikách, tabu bere jako přímá doporučení (zvláš? v Authority, kde jsou dva členové teamu otevření homosexuálové a narazíte i na místa, kde hlavní hrdinové vyrazí do boje značně vykalení) a nebere ani svět ani sám sebe za žádných okolností vážně. Začínal na menších sériích (či hostoval ve větších, jako třeba Judge Dredd), ale ještě na domácí půdě si udělal slušné jméno svojí sérií Lazarus Churchyard (která je často brána jako jakési přípravné cvičení na Transmetropolitana, hodně prvků mají obě série společné). Po čase jako většina lepších britských autorů zamířil za oceán, konkrétně k Jimu Leeovi do Wildstorm (tehdy ještě jedna ze samostatných odnoží Image Comics, dnes dílna DC Comics). K puber?ácké týmovce Gen13 napsal bokovku DV8 (čti „deviate“ čili úchylové) a především převzal skomírající sérii Stormwatch, kde na tu dobu hodně odvážně redefinoval mainstreamový supehrdinský comics (Miller a Moore ukázali, že to jde jinak, co se intelektuálněji laděných minisérií týče, u klasických měsíčních „nekonečných“ sérií se do toho pouštěl málokdo vzhledem k obrovskému riziku, co taková změna vždy nese). Co načal Stormwatch, rozvinul The Authority do dokonalosti a dodnes patří tato série (spolu s Planetary, dalším dítětem Warrena Ellise) k nejzajímavějším a nejoriginálnějším teamum středního proudu. Pro Vertigo si švihnul několik sešitů Hellblazera, ale jen do doby, než mu sáhli na scénář (opět si dovolil kopnout do amerického tabu, v té době to bylo násilí na základních a středních školách), odmítl za takových podmínek pracovat a odešel. Nějaký čas dělal i pro Marvel Comics, konkrétně v x-menovských sériích, ale ani u toho nezůstal nijak dlouho. Dnes píše ledacos pro ledaskoho, comics střídavě opouští a zas se k němu vrací, dělá hodně pro herný a filmový průmysl, propaguje internet a vůbec jeho aktivity jsou velmi široké.
Mnohdy je u comicsů kreslíř prostě jen řemeslník plníci příkazy scénáristy, zvláš? v mainstreamu je to jev naprosto běžný. Tak to přesně není případ Daricka Robertsona a Transmetropolitanu. Warren Ellis dal comicsu téma, hlášky a dokonale vymyšlené postavy. Darick přitáhl tu poslední hlavní ingredienci. Atmosféru. Celý příběh by se dal naprosto v pohodě odvyprávět v reáliích současného světa, ale kreslířovi hrátky s obrazem, detaily, výrazy postav, to vše vás přesvědčí, že je jen dobře, že dostal díky budoucnosti opravdu volné ruce. Různé nápisy na zdech, divné postavy napěchované biomody (lidské či zvířecí, to je fuk) a oblečené do divokých módních kreací. Máte chu? se po City projít, cítit ten smrad, děsit se při pohledu na lidi kolem sebe. Vše je detailně vykresleno, včetně mimiky charakterů, autor vás na rozdíl od mnoha jiných nenutí hádat, co tou grimasou chtěl hrdina říct. Je vidět, že si dal Robertson záležet a viděli to i vydavatelé. Po Transmetropolitanu si ho na svou hruď přitáhla čerstvě začínající edice MAX (dětem nepřístupná odpověď na Vertigo od Marvel Comics, když uz Marvel Knights začali být trochu vyčichlí – dnes je zas lehce pasé Max a rozjíždí se Icon, ale to je jiná pohádka). Darick dělal na Punisherovi, Furym, později dokonce s Gregem Ruckou rozjížděl nového Wolverinea, od něj se přesunul do samostatné série Nightcrawler. Letos v březnu podepsal exklusivní smlouvu s DC Comics a opět spolupracuje s Ennisem na Furym (nechápu, jak se dva nejvýznamnější irští autoři můžou jmenovat Ennis a Ellis, aby se to všem pořád pletlo).
Spider Jerusalem je naprosto klasický antihrdina, kterého si už jen proto zamilujete. Je často srovnáván s Hunterem S. Thompsonem, dnes již přes rok mrtvým (vystřelil si mozek brokovníci v 67 letech, v naprostém klidu, během návštěvy svých dětí) zakladatelem gonzo stylu reportážní publicistiky, kde se mažou hranice mezi nestranným pozorovatelem a účastníkem dění. Člověk mnoha záporných charakterových rysů, ale uctívající pravdu. Člověk, kterého by dnešní svět zkorumpovaných médií opravdu potřeboval. A především člověk, který vás přesvědčí, že politický comics může být nejen čtivý, ale navíc neuvěřitelně vtipný.
