Comic-Con International
San Diego 2009

Comic Con International očima líného lemra

28.07. 2009

obrzek k zajmavosti Mám za sebou první den a Začínám zjiš?ovat, že Comic con je taková nerdská Sofiina volba. Na každou přednáškou, na kterou jdete, připadnou tři, které si budete do konce života vyčítat, že jste minuli.

A nejde jen o to, že jdou zajímavé přednášky simultánně – abyste se dostali na ty zajímavější, je nutné přijít dřív. Obvykle o pár hodin. Takže už druhý den se na programu uhynuvších přednášek objevilo Robot Chicken se Sethem Greenem, Koralina s Neilem Gaimanem, malíř Darick Robertson, seriály Big Bang Theory a 24 (samozřejmě s hlavními představiteli) a další a další.
Koralínu byla hned ráno a na tu jsem se prostě už nedostal, to bych si musel pořádně přivstat, takže jsem se rozhodl, že zkusím nějaké faktičtější pořady a zaskočím na X-Meny a Batmana. Když už je vydáváme, tak a? vím, o čem to je.

X-MENI
Na panelu Marvelu se sešly veškeré literární hvězdy... a i pár kreslířských. Jason Aaron, Peter David, Matt Fraction, Daniel Way a Chris Yost. Mluvili samozřejmě hlavně o X-Menech a přidružených řadách. Aaron, který byl připuštěn do salónku marvelovské elity teprve nedávno a ještě mu čouhá nezávislá sláma z bot, hodlá ve své řadě dostat Wolverina do blázince... i když se časem ukáže, že do blázince by patřili spíš jeho ošetřující lékaři. Pro ostatní mutanty se chystá maniakální mega akce zvaná Necrosha,ve které se svět živých mutantů utká se světem těm vytuhlých (zajímavé je, že DC má něco podobného – pod názvem Blackest Night). Přičemž se patrně i vrátí někteří dávno mrtví hrdinové. Série se potáhne přes řady X-Force, X-Men: Legacy a New Mutants. A ještě jeden návrat je přislíbený. Po dlouhé době se do akce vrátí největší X-menovský protivník: Magneto. Bude to v dalším rozsáhlém eposu nazvaném Nation X.
Jo a Deadpool se přidá k X-Menům.
Panelu o X-lidech vládl Peter David, který toho má napsáno nejvíc, a tudíž má i právo se pořádně rozkecat. Zvláš?, když je jeho řada X-Factor velmi úspěšná, plná skvělých dialogů, brutálních nápadů – a teď je tu dokonce i sex s dětmi. (Madrox se dostane do budoucnosti, kde začne chodit s dívkou, kterou před pár dny ještě znal jako malou holčičku. Což sice není čistá pedofílie, ale psychologicky je to drobně nechutné.) Sám David tvrdil, že si postavy vybírá podle toho, jak vypadají v baloňáku a klobouku – čili se nebude pouštět do Eternals, protože těm by baloňák nesekl.

BATMAN
Pokud byla přednáška o X-Menech založená hlavně na plácání po rameni a tvrzení, jak všechno bude skvělé, tak to samé platí u panelu o Batmanovi. Hlavní je to, že se rozjely nové série (Gotham City Sirens, Street of Gotham, Red Robin, Azrael ) zaměřené na vedlejší postavy, jako je Montoya alias Question, Poison Ivy, Harley Quinn a další. Vrací se Hush známý z Ticha, který se plastikou nechal proměnit ve svého největšího protivníka: Bruce Waynea. Dojde na nějaké mechtle s Harley – což se asi Jokerovi moc líbit nebude. Do toho se za síly dobra snaží kopat psychotický Azrael a vůbec to s Gothamem nevypadá moc dobře.
Celou tu řadu a schůzi vedl Paul Dini (Šílená láska), který vypadá trochu jako oholený Michael Tučný a hlavní téma debaty bylo „počkejte, máme pro vás připravené velké věci“.
Jen jedno měly obě konkurenční debaty společné. Vždycky někdo děkoval tvůrcům, že dělají homosexuální a lesbické hrdiny. Hele, to není žádné hrdinství, to už je dneska skoro společenská povinnost – větší frajeřina by byla udělat rasistického, xenofobního, sexistického hrdinu, který hulí jako fabrika.


ROBERT RODRIGUEZ
Tenhle den jsem se rozhodl nevytáhnout paty ze sálu. A ani nebyl důvod. Za chvíli po té, co skončil Batman, vstoupil do sálu ostetsonovaný Robert Rodriguez a představil svůj nový film Shorts, což je, jak prohlásil, „Pulp Fiction pro děti“. (Mluvil o přeházené chronologii příběhu, ne že by si caparti vzájemně vystřelovali mozky.) A nebudu nic nalhávat, vedle tohohle filmu vypadá Dobrodružství Žraločáka a Lávovky jako Občan Kane. Jenže, jak Rodriguez řekl, tenhle film (stejně jako Žraločáka) natočil hlavně proto, aby mohl pracovat se svými dětmi (s úžasnými jmény Racer, Rocket a Rebel). Dokonce už nějaké části spolu natočili jako domácí video... a pak to prostě jen přetočil a nahradil nulové triky mizernými počítačovými. Diváci budou trpět, ale děti si rozhodně užily. A to je hlavní. A přiznám se, že jsem k němu pocítil trochu respekt. Takového fotra by asi chtěl mít každý kluk – který mu zhmotní jeho dětská přání, i když ho za to pak devadesát procent vesmíru nesnáší. A Rodriguez si ostatně může dovolit propadák. Určitě si pověst spraví při Predátorech, na kterých už pracuje... a dalším Sin City.
Mezi diváckými otázkami zaznělo, jestli je pravda, že psali s Tarantinem Od soumraku do úsvitu opravdu každý jednu polovinu. Rodriguez to vyvrátil - že jen do druhé poloviny doplnil infantilní vtipy. Celé rozdělení filmu na dvě půlky vzniklo čistě z toho, že se Tarantinovi představení hrdinů poněkud rozrostlo a zapláclo polovičku filmu.
Jinak byl Rodriguez ve svém obvyklém kovbojském klobouku neuvěřitelně příjemný a sympatický. Na krátkém filmu předváděl, jak moc je u filmu důležitý zvuk a správný střih, který i z dětské hry s vláčkem udělá nervydrásající drama, popisoval, jak děti psaly scénář Žraločáka (pokud vám postavy a dialogy připadaly, že je psalo šestileté dítě, tak je to proto, že je opravdu psalo šestileté dítě) a jak má teď v Hollywoodu dobrou pozici, protože producenti díky krizi hledají někoho, kdo by natočil drahé filmy za málo peněz. Taky prorokoval hereckou kariéru svému synovi – už kvůli údernému jménu Racer Max.

JOSS WHEDON
No a pak přišel zlatý hřeb dne. Dollhouse a Joss Whedon. Původně jsem tedy doufal, že stihnu ještě Bones, ale samozřejmě, fronta se klikatila skrz hory a doly, takže než jsem se dostal do sálu, prošvihl jsem nejen Bones, ale i komplet třináctý a dosud nevysílaný díl Dollhouse – a navíc i kus Josse Whedona. Za pozdní docházku na kultovní tvůrce se platí. Ale i tak jsem stihl pár důležitých údajů, které spolehlivě roztepou srdce každého whedonovce. Třeba to, že v tajemné třináctce se objeví další Whedonův oblíbenec – Felicia Day (Dr. Horrible) a v druhé sezóně série, kterou, podle Whedona, „v tom spěchu zapomněli zrušit“, bude vystupovat i Alexis Denisof (Buffy, Angel) a Summer Glau (Firefly). Což samozřejmě vyvolalo celosálový divácký orgasmus. Whedon slibuje zombie apokalypsu (nebo aspoň normální apokalypsu), skutečné i vylhané vzpomínky a možná i nějaké časové paradoxy („Pokud někoho nebudeme posílat do feudálního Japonska, budou snad fanoušci v pohodě“) a jiné vylomeniny.
Partnerem mu byla Elisa Dushku, které Whedon slíbil vydat CD – a zároveň slíbil, že on sám nikdy zpívat nebude. Na dotaz, proč s oblibou zabíjí oblíbené postavy, odpověděl suše „protože nemám rád lidi“. Ostatně se vyznal z toho, že pracuje na hororovém filmu The Cabin in the Woods a Dark Horse k němu bude vydávat komiksový prequel.
Takže čekají nás zlaté časy.

NÁKUPNÍ SOBOTA
Sobota měla jasný hřeb večera. Show Kevina Smithe. A jelikož bylo na místě, abychom aspoň jeden den pořádně prolezli hlavní sál, věnovali jsme dopoledne právě nákupům... ale spíš obdivnému zírání na věci, které by si člověk určitě koupil, kdyby byl o něco bohatší a k tomu přijel na akci vlastním dopravním letadlem. Všichni jsme si nakoupili haldu triček (i Petr Litoš, který během předchozích dní vyřídil většinu nakladatelských schůzek, uzavřel nové kontakty a rozjel pár věcí, které zatím nebudeme prozrazovat, ale které budou, řečí Comic Conu: „Awesome!“ (Dokonce jsem viděl i tričko s tímhle nápisem.)
Aby bylo jasno, na Comic Conu se člověk ani na chvíli nenudil. Ani v té nejdelší frontě. Pořád se něco dělo, pořád se někdo družil, pořád kolem procházeli okostýmovaní borci, lidé se zajímavými nápisy na tričkách („Frack Me“, „Házením kostkami si budujete charakter“, „Neville by to zvládl za čtyři díly“, a samozřejmě klasické „Han Solo střílí první“) a občas nějaká ta celebrita. Ovšem to nebylo nic proti hlavnímu sálu. Je to jako byste svezli z celého světa všechny věci, které milujete, podminovali je, odpálili... a vás vhodili do epicentra výbuchu. Bylo toho až tolik, že člověk prostě po čase musel otupět a začal brát jako samozřejmost obří stánky zasypané komiksy, to, že vám svůj podpis nabízí Stan Sakai, Ted McKeever, Alex Horley, Joe Jusko, Mark Texeira či Geoff Darrow, že se můžete vyfotit s Johnem Barrowmanem (i když je v Torchwoodu bisexuál, tak v civilu je celkem fest gay), s Rayem Bradburym či Lou Ferrignem... a to nemluvím o spoustě prsatých modelek a jiných koček, tak už to prostě mozek přestane zvládat, posadí se do houpacího křesla a s okolím se dorozumívá prděním na podpaždí.
Původní moje ambice byla koupit si (kromě komiksů, triček, figurek a plakátů) i nějaký originál. Ovšem ukázalo se, že moje představa byla fajn, finance už ne tak moc. Originály od Alexe Rosse stály kolem sedmi tisíc dolarů, Sienkiewicz, nad kterým jsem hodně dlouho váhal, byl za pět. V podstatě se tu daly koupit obrazy od skoro každého, jen na to mít. Ale i od slavnějších tvůrců jste našli obrazy v lidštějším finančním rozpětí, náčrtky a kresbičky, případně originální stránky z komiksů.
A pokud jste neměli na originál, mohli jste si za levnější cenu koupit podepsanou kopii. Nakonec jsem skončil hlavně u toho. Z originálu jsem koupil jen Usagi Yojimba pro přítelkyni, která má pro ušáka slabost (a taky jsem si potřeboval vyžehlit, že jsem se na týden zdekoval).
Pak jsme se šli se Štěpánem pražit do fronty na Zombieland, ze které se postupně stala fronta na Iron Mana 2 a pak fronta na Kevina Smithe. Po více než čtyřech hodinách na sluníčku nás povzbuzovali i pořadatelé, a když jsme se konečně dali do pohybu, řvali na nás: „Dokázali jste to! Vaše noha se konečně dotkla betonu!“ V Hale H nás uvítal potlesk... a je fakt, že jsme si připadali trochu jako veteráni druhé světové války a na ostatní návštěvníky se dívali s pohrdáním, jako na ukňourané zelenáče, kteří nikdy nepochopí, jaké to je projít peklem.
Ale stálo to za to. Kevin Smith byl skvělý, nechutný a zábavný. Rozebíral homosexualitu hokejových hráčů a možnosti využití Stanleyho poháru. Vyprávěl, že má problémy s názvem svého nového filmu Couple of Dicks a že se bojí toho, že ho bude muset přejmenovat. A že slogan patrně bude „o šedesát procent méně akce než Smrtonosná zbraň“. Že jeho nerealizovaný scénář k filmu Green Hornet vyjde aspoň v komiksové podobě. Film Twilight označil za porno pro děti (a prý při projekci ukázek stoupla díky ženským divačkám povážlivě vlhkost v sále) a pochválil posledního Batmana... až na to, že Christian Bale mluví jako desetiletý kluk, který se snaží vypadat jako tvrďák. Dělal si i legraci sám ze sebe a ze svých debaklů, které se mu ovšem podařilo vyřešit. („Měl jsem deprese. Pak jsem objevil trávu.“)
To už nemohlo nic překonat.

NEDĚLE
V neděli už byl jen Doktor Who, což byla moje největší fronta v dějinách conu. Jenže byl to první program, sál byl absolutně prázdný, čili jsme se tam v pohodě dostali... i když jsme Tennanta viděli jen na obřích plátnech a pak jen jako postavičku kdesi v dálce.
Tennant byl stejně dynamický a živelný jako v seriálu a přiznal, že žádná dramatická škola vás nepřipraví na to, že vidíte svůj obličej na trenýrkách. A i když byl na akci i Russel T. Davis, tak nejvíc informací jsme se dozvěděli z upoutávek na finální Tennantův díl. Pokud jste se ještě nestačili podívat někam na youtube, tak vězte, že se v něm zřejmě vrátí Donna – a Master!
Ono je taky těžké, aby říkali nějaké plány, když Davis i Tennant ze seriálu odchází. Možná příští rok přijde Stephen Moffet a bude konkrétnější. Tohle bylo jen příjemné setkání s legendou.
Pak jsme ještě naposledy vyrazili nakupovat do sálu. Nakoupil jsem haldu triček (Blues Brothers, Rocky Horror Picture Show, pro přítelkyni Buffy), nějaké obrázky, až mě nakonec křičícího a zmítajícího se odtáhli z prodejního sálu a opustili jsme budovu. Nadobro. Čekaly nás úžasné věci, prohlídka letadlové lodi, cákání v Pacifiku... ale Comic con 2009 pro nás skončil.
Na akci jsem letěl s představou, že to jen omrknu a prohlídnu a to bude stačit. Teď je mi jasné, že to byla naprostá kravina a že jsem se jen sklouzl po povrchu téhle monstrózní akce. A že se budu muset ještě někdy vrátit... ne-li se do San Diega přestěhovat natrvalo. Doufám, že se mi to ještě někdy povede. Zatím, jak praví Ron Burgundy: „Stay classy San Diego“.

nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku

pipojen galerie


Comic Con International, den třetí a čtvrtý (aka „víkend“)

28.07. 2009

obrzek k zajmavosti Vzhledem k tomu,že jsme se dohodli, že neděli věnujeme conu už jen decentně, protože jsme si chtěli prohlédnout některé sandiegské historické památky (a když říkám „sandiegské historické památky“, mám tím pochopitelně na mysli letadlovou loď Midway, která kotví v San Diego Bay přeměněná v muzeum), patřilo sobotní dopoledne posledním velkým nákupům: trička (v mém případě Ghostbusters a Fight Club), booky, nad kterými člověk celou dobu váhal, ale s blížícím se finále se konečně utrhl z řetězu, dárky pro kolegy spolunerdy, kteří musí smrdět v Praze a přilehlých vesnicích jako je například Polsko, a kluci šli i do originálních podepsaných kreseb a zarámovaných políček filmů. Takže jsme v sobotu dopoledne ještě jednou vtrhli do prodejního sálu a naposledy ve velkém stylu provozovali to, čemu se ve slangu návštěvníků Comic Conu říká „walk the floor“.

Sobota:
2012, Zombieland, Iron Man 2
Poučeni frontou na Avatar a na Josse Whedona, rozhodli jsme se proniknout do haly H, kde se měla odehrát většina sobotního nejzajímavějšího programu (prezentace prvních záběrů z před 14 dny dotočeného Iron Mana 2, live show Kevina Smithe) s dostatečným předstihem a postavili jsme se do fronty dvě a půl hodiny před začátkem IM2 s tím, že Rolanda Emmericha a Woodyho Harrelsona nějak přetrpíme. Fronta se – v porovnání s výše zmíněnými několikakilometrovými krajtami – nezdála moc hrozivá. Kdyby postupovala normálně, byli bychom uvnitř asi tak za třičtvrtě hodiny. Jenže fronta normálně nepostupovala. Nepostupovala vůbec. Jak nám po dvou hodinách vysvětlil velmi ohleduplným a decentním způsobem pořadatel v kovbojském klobouku s chováním seržanta americké armády („Who´s there for Iron Man?“ Stovky zvednutých rukou. „Not gonna happen.“), tisíce fanoušků, kteří chtěli jako první na světě vidět záběry Železňáka dvojky, nalezli do sálu už v devět ráno a teď se odmítají hnout. Gándhiovsky tam dřepí celý den a totálně zablokovali halu H. „Třeba se někomu z nich udělá špatně a bude muset odejít,“ utěšlivě na nás hulákal Seržant. „Máte šanci tak jedna ku třem stovkám.“ Ale nikomu se špatně neudělalo. A jestli ano, tak zřejmě raději zemřel na své těžce vybojované sedačce a jeho tělo bylo objeveno až po desáté večer, kdy se hala vyklízí. Takže jsme se ve frontě, vleže na na trávníku pod kalifornskými palmami, alespoň zdravě opálili. Tedy pokud barvu vařeného raka považujete za zdravou.

Kevin Smith
Po skončení prezentace Iron Mana 2 se ze sálu vyvalily tisíce tak rozzářených tváří, že měl člověk chu? je zhasínat pěstí jako lampiony VŘSR prakem. Z haly H vymázla asi tak třetina blokátorů a my jsme se konečně dostali dovnitř na live show Kevina Smitha. Kdo z vás viděl na DVD Smithovy živáče Evening with Kevin Smith 1-3, zná neměnnou podobu vystoupení: je to v podstatě QandA, kdy otázky diváků slouží Smithovi především jako odrazové můstky k volným asociacím či stírání dotazujících (kteří si samozřejmě nenechají nic líbit). Úroveň Smithových představení je (na rozdíl od jeho filmů) stabilní, takže ani tentokrát nepřekvapilo, že byl jako obvykle dost vulgární a dost vtipný. A rozhodně bylo hodně zajímavé – oproti záznamům vystoupení na DVDčkách – sledovat, jak intuitivně vychází z materiálu, který mu nabízelo publikum, jak na něj reflexivně reaguje a zpracovává ho do podoby running joků, jak té hmotě dává komediální tvar a strukturu. A opět se mi potvrdilo, že na nejsprostší sexuální vtipy nejnadšeněji reagují zralé ženy: potetovaná postčtyřícítka s iphonem, která seděla vedle mě, řičela a mlátila sebou tak, že se mi několikrát omluvila, když do mě vrazila loktem. Což samozřejmě nemusela. Já mám pro penzistky pochopení.

Neděle:
Co se Comic Conu týče, měli jsme v neděli zálusk pouze na jediný program: prezentaci Dr. Who. Anglická expedice sice dorazila v silném složení - kromě producentky, jdenoho režisérů a končícího doktora Davida Tennanta přijel i duchovní otec celého restartu Russell T. Davis – ale panel samotný mě lehce zklamal. Doktorovy fanynky si sice orgasticky zavřískaly a všichni účinkující se doslova rochnili v přízni conových fanů jako čuníci v hřejivém bahně, ale nic nového ani zajímavého jsme se v podstatě nedozvěděli (když nepočítám foršpány na dva nové díly Dr.Who, které vypadaly jak tak už jeho trailery vypadají – tj. nic moc). Jestli bude s Tennantem nějaký film odmítli tvůrci prozradit („Nic nenaznačujeme. Nic neříkáme. Okamžitě přestaňte twitterovat.“) a když se mluvilo o natáčení poslední tennatovské sezóny, bylo všechno a všichni“brilliant“ (anglická verze nejpoužívanějšího slova Comic Conu „awesome“) jako ze špatných dokumentů o natáčení amerických blockbusterů. Takže sice bylo fajn je vidět, ale pro mě se nejsilnějším nedělním zážitkem stala výše zmíněná návštěva dosud největší existující letadlové lodi na nenukléární pohon Midway, kterou jsme prolézali dvě a půl hodiny – od dolní paluby pro mužstvo přes hangár až po vzletové a přistávací dráhy s vystavenými stíhačkami a vrtulníky (pochopitelně nesměla chybět F-14 ani Huey) až po kapitánský můstek. Ale to do comicsové reportáže už fakt nepatří, takže si svou posedlost touto oblastí spořádaně vezmu a odnesu o kus dál a nechám vás v klidu přejít na Jirkovu reportáž, která by měla následovat vzápětí, pokud Jirka nebude líné lemro a teď během letu z Atlanty ji napíše.

Takže možná zase někdy.

Štěpán Kopřiva, ve vzdušném prostoru 11,28 kilometrů nad Arkansasem, 11:36 kalifornského času

nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku


Comic Con International, den druhý (vulgo „pátek“)

26.07. 2009

Páteční dopoledne na mně poprvé naplno demonstrovala svou strašlivou sílu mocná gravitační studna zvaná hlavní prodejní hala.

Naplánoval jsem si, že půjdu na panel Image (Robert Kirkman, Todd McFarlane, Rob Liefeld) od čtvrt na dvanáct a předběžně jsem si vypočítal, že bych se měl do fronty u sálu 3 postavit nějak před jedenáctou, tudíž mám dost času, abych si zlehka prošel další část hlavní prodejní haly, tentokrát s comicsovými booky a kusovkami. Jenom tak to omrknu, říkal jsem si, nestrávím tam moc času. Ha ha. No jasně, určitě tušíte, jak to dopadlo. Na svou obhajobu můžu říct jen dvě věci: na conu jsou masivní slevy booků (od 20 až do 50 procent), ale každý prodejce má pochopitelně trochu jinou nabídku: takže ani nejde tak o to najít vyhlédnutý book co nejlevněji, tím byste prostě strávili půl dne, ale jde o to se vůbec zorientovat, kdo z těch desítek prodejců zhruba co nabízí. Druhá věc je, že jsem měl seznam sešitů, co mi chybějí do zkompletování sérií. Poměrně frustrující věc je, že i když mám už některé série kompletní, neustále půjčuju do DTP nebo překladatelům svoje sešity pro přípravu českého vydání a ty sešity se neustále ztrácejí, takže neustále už ve sběratelsky uzavřených kompletech vznikají nové a nové díry. Takže to byly dva hlavní důvody toho, proč mě – zákeřně, plíživě a nepozorovaně – zcela ovládlo sběratelské šílenství, kdy jsem přestal vnímat cokoliv jiného než cenové lístky na lesklých laminovaných obalech booků a tichý šustot, jak prsty kolegů sběratelů se zkušeným bankéřským grifem listují igelitovými prezervativy lánů kusovek. Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem panel Image naprosto prosral a že můj batoh váží kolem deseti kilo. Hala mě s přehledem sežvýkala a vyplivla. Proti přírodním silám je člověk bezmocný.

Darwyn Cooke
Na včerejším panelu o noiru vypadal Darwyn Cooke ve své kšiltovce a se žvýkačkou v puse jako ošlehaný trucker nebo přinejlepším jako pumpař odněkud z texaského buranova. Na pátečním panelu o svém novém booku The Hunter už tak nevypadal. Měl na sobě typicky parkerovský ohoz: šedý oblak s šedou košilí a tmavě modrou kravatou a vypadal vysloveně kultivovaně a decentně. Hrdina Huntera Parker (žádné křestní jméno) je profesionální zloděj a muž bez jakýchkoliv emocí a morálky – je to hlavní postava Cookovy comicsové adaptace prvního dílu slavné série v prosinci zesnulého klasika Donalda Westlakea/Richarda Starka. Většina z vás zná pravděpodobně adaptaci filmovou s Melem Gibsonem, Odplatu, i když samozřejmě podle té samé knihy existuje daleko tvrdší film Point Blank s Leem Marvinem, který natočil John Boorman, režisér Excaliburu a Vykoupení. Jakožto hardcore Starkův fanoušek (setkal jsem se s ním loni v německém Dortmundu, dva měsíce před jeho smrtí) jsem si něco takového nemohl nechat ujít. Cooke mluvil o tom,jak zásadní a revoluční parkerovské příběhy pro žánr jsou, o tom, proč je zcela robotický Parker, který se nestará o lidi, o peníze, o to kolik zabije lidí, jen o to, aby dokončil práci, kterou začal, pro spoustu tvůrců metaforou žánrového autora, o tom,proč Huntera úmyslně barevně stylizoval jako comics z šedesátých let, o tom,že kdykoliv se pokusil Parkera nějak přiblížit čtenáři, vysvětlit jeho motivy nebo ho zesympatičtit, prostě uhnout od Starkova originálu, ta postava naprosto přestala fungovat, i o svém vztahu s Westlakem/Starkem, kterého Cooke pochopitelně jako většina noirových autorů uctíval a který se výsledného comicsu už nedočkal, a jak těžké bylo dokončovat comicbook bezprostředně po smrti svého mentora a přítele (při téhle pasáži se Cookovi naprosto nečekaně zlomil hlas, což vypadalo, že zaskočilo i jeho samého - a po chvíli požádal přítomné o změnu tématu). Huntera jsem si pochopitelně koupil a jsem na něj dost zvědavý (a příští rok má být zcomicsovaný další díl parkerovské série). Každopádně ta asi nejvíc cool věc na Darwynu Cookovi je, že je asi jediný člověk na conu, který nosí návštěvnickou visačku pod sakem v podpažním pouzdře.

Joss Whedon nebo James Cameron s Peterem Jacksonem
Pak přišlo opět na řadu to otravné klišé Sophiiny volby,o kterém jsme nezávisle na sobě psali Jirka i já: bylo mi jasné, že vzhledem k velikosti front mám šanci vidět buďto jenom Josse Whedona v sále 20 nebo program Entertainment Weekly „Vizionáři“, na kterém vystoupí James Cameron a Peter Jackson se svými představami o tom, kam by se měl ubírat vývoj filmového průmyslu. Nakonec to vyhrál Cameron s Jacksonem – ale abych se na ně dostal, musel jsem v sále H přetrpět program Star Wars Spectacular (představení nové hry a druhé sezóny televizních klonových válek). S Petrem Litošem, který si v sedmitisícové hale náhodou sedl dvě řady za mne, jsme se shodli,že to byl asi nejhorší zážitek na conu. Fakt jsem nečekal, že zrovna program pro mě kdysi legendárních SW předvede něco, co se nápadně podobá toporné a křečovité estrádě na Nově. Všichni se neustále pokoušeli o zoufalý geekovský humor (který byl asi tak přirozený jako prsa Pamely Anersonové) a současně se tak vlezle vlichocovali publiku (asi jediný program, kde moderátor musel pobízet k potlesku), až se člověku zvedal kufr – a z afektovaně teplého projevu Anthonyho Danielse (C3P0) mi určitě v mozku prasklo několik cévek. Byl to zatím jediný panel tady, kdy tvůrci nejednali s publikem s respektem a inteligencí a mysleli si,že stačí vytlemeně utrousit pár SW narážek (např. na Douga Skywalkera, ha ha) a všichni v sále upadnou do blažené nerdovské nirvány. Podle vlažných ohlasů v sále se jim to moc nedařilo.

No a pak konečně nastoupili Cameron s Jacksonem. Oholený a prošedivělý Cameron působil razantně a úderně – trochu jako televizní kazatel, který svou 3D víru hrne ovečkám do hlav pod tlakem, umlousaný Jackson ve vytahaném svetru byl mnohem relaxovanější a tišší, ale i on to měl na první pohled v hlavě precizně srovnané. Celý panel byl informačně neskutečně výživný, hlavně proto, že oba filmaři žádnou otázku neodpálkovali vágními obecnými cancy, ale vždycky šli do konkrétní dřeně. Pokusím se o výčet několika hlavních bodů:

-3D je podle nich budoucnost filmu, protože je nutné přitáhnout od downloadů lidi zpátky do kina - kino musí bojovat s internetem jako v padesátých letech bojovalo pomocí Cinemascopu s televizí (Jackson: „Rozdíl mezi zážitkem v kině a filmem na mobilu nebo na monitoru bude asi jako mezi reálným výletem do Paříže a tím, když se díváte na pohlednici z Paříže.“)

-filmový průmysl hraje v současnosti defenzivní hru (neustálé remaky, pokračování rozjetých sérií) a to je chyb: musí přicházet s novými věcmi, bojovat s novými vlivy agresivně a riskovat, jinak ho ostatní média časem převálcují

-režiséři největších filmů jako Titanic nebo Pán prstenů mají moc (a povinnost) ovlivňovat směr
vývoje kinematografie (proto Cameron strávil už čtrnáct let prací na projektu Avatar). Cameron v současnosti předělává Titanic do 3D – když se to samé udělá s Pánem prstenů, vyšle to jasný signál majitelům kin i výrobcům blu-ray disků, že se s tímhle formátem musí počítat – počet 3D kin poroste. (Cameron: “Režiséři největších filmů mají vliv na filmový ekosystém a měli by ten vliv s rozmyslem používat“)

-jedna z klíčových věcí podle Camerona bude přechod ze 24 snímků za sekundu na 60 snímků za sekundu, což je technologie, která už se používá při sportovních přenosech z NBA (Cameron: „Můžu mít obraz jemný a vyladěný jak chci, ale při rychlosti 24 fps mi tam pořád budou svinit při pohybu digitální artefakty“)

-nahrazení herců digitálními programy (v tuto chvíli) oba jednoznačně odmítli („Na hereckém výkonu je klíčová emocionální věrohodnost. Za tu musí být zodpovědná osoba, která s tím má zkušenosti – herec. Programátor nebo programy nemají ani zdaleka takové zkušenosti s přenosem emocí na diváka.“)

-hry podle nich zatím nemají na to, aby v rovině emocionálních zážitků nahradily filmy (Cameron: „Miluju hry,ale zatím jsem nehrál žádnou, která by se mě nějak dotkla, která by mě rozbrečela.“ Jackson: „Jasně, rozbrečí mě, když v multiplayeru dostanu výklep od svého syna, ale to tak nějak nejsou ty slzy, o kterých mluvíme.“)

-Avatar byl jeden z prvních filmů, které měly „rozpočet na výzkum“ (Cameron:“Řekl jsem jim: dejte mi deset miliónů, abych zjistil, jestli ten film vůbec můžeme natočit, abychom zjistili, jestli ta technologie existuje a dokážeme ji vytvořit. Po ix letech jsem se za nimi vrátil se čtyřicetisekundovými filmem, který ukazoval, že to jde. Měli v té chvíli podle smlouvy právo celý projekt zastavit, ale nakonec mu dali zelenou.“)

-Cameron o Jacksonovi: „Když začal mít úspěch, hodili mu klasicky lano z Hollywoodu, aby Pána prstenů natočil tam. Ale on řekl ne, vy všechny ty milióny pošlete sem ke mně na Nový Zéland, kde já tu v podstatě z ničeho vybuduju fungující filmový průmysl. Nevzpomínám si na člověka, který by tak razantně změnil během pár let stav filmového průmyslového odvětví ve svém státě. Novozélandská studia jsou teď na špičce. Koneckonců, proto jsem tam točil Avatar.“)

-a nakonec Cameronovo osobní vyznání technického filmového revolucionáře: „Ve filmu existuje oblast možného. To jsou věci, které fungují, které už někdo dokázal a to teď po něm dělají všichni. To mě nezajímá. Pak tam existuje oblast nemožného, věci, které nejdou udělat. A tyhle dvě oblasti se v určitém bodě protínají, vytvářejí průsečík toho, co sice teď ještě možné není, ale bude to možné už třeba za dva roky. A na té hraně mě baví se pohybovat.“

A jako dokonalý anitklimax k toporně nascriptovaným Star Wars s jejich umělohmotnými „náhodnými improvizacemi“ na pódium ke Cameronovi a Jacksonovi vtrhl plešatý mumlající blázen s umělohmotnou pistolkou a pokusil se Jacksonovi ukrást připravenou vodu – a vzápětí byl nemilosrdně odvlečen ochrankou. Oba režiséři za ním zaskočeně zírali. „Vypadal jako tvůj příbuzný,“poznamenal Cameron – ale nebyla to pravda. Proti těm dvěma na pódiu a některým jejich výrokům působil ten vykřikující maniak jako zcela konzervativní a usedlá osoba.

Pokračování příště: Iron Man 2, kolaps haly H a Kevin Smith - čili sobota.

Štěpán Kopřiva, San Diego,Kalifornie, 6:14 ráno zdejšího času


nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku

pipojen galerie


Comic Con International, dokončení prvního dne (známého též jako„čtvrtek“)

25.07. 2009

Po „Noiru v comicsu“ jsme se rozdělili – zatímco Petr Litoš se vrhl na další schůzku s nakladateli a Jirka Pavlovský vyrazil na Dextera, já jsem učinil opětovný pokus, jak do gigantické ukázky vesmírného chaosu, zvaného „hlavní prodejní hala“ vnést alespoň nějaké osobní topologické vjemy, a pokusil jsem se v ní zhruba zorientovat a prohlédnout si důkladně asi tak 10 procent.

Samozřejmě neúspěšně. Stejně tak dobře jsem se mohl zúčastnit soutěže o sežrání Empire State Buildingu na osm hltů. A pak, jako kdybych neměl nemožných úkolů plné zuby (a taky toho Empiru, jehož římsy mi tam uvízly), jsem se pokusil o další už na první pohled nesplnitelnou misi: ztéct frontu na Cameronův Avatar.

Fronta na Avatar
Myslím, že na Twitter jsem ve čtvrtek napsal, že u registrací byla největší fronta,jakou jsem v životě viděl. Byla to pravda – v té chvíli. Než jsem uviděl frontu na Avatar. A to samozřejmě nešlo o frontu na skutečný celý Avatar, James Cameron přivezl na Comic Con pouze první oficiální trailer k tomuhle filmu, který provází předběžná pověst milníku kinematografie (na vánoce uvidíme, jestli oprávněná). Projekce se konala v největší přednáškové prostoře, kterou Comic Con nabízí, v gigantické klimatizované sluji hale H, která rozměrově vypadá trochu jako ta jeskyně v Matrixu Reloaded (až na to, že se tu nekonají domorodé rave party – a je tu víc sexy holek). Proces, kterým člověk, co se chce do haly H dostat, už tu myslím Jirka popisoval, já jen dodám,že fronta na Dextera byla proti té avataří asi jako hovnivál v porovnání s hummerem.

Vinula se kolem severní strany kongresového centra, klikatila se přes trávník tam a zase zpátky, pak přes ulici kolem hotelu Hilton, za roh, za další roh a končila na nábřeží sandiegského zálivu, kde jsem se do ní u laviček s nechápavě zírajícími tradičními turisty v chladném pacifickém vánku postavil. Ti bystřejší z vás už samozřejmě pointu odhalili: tahle kapitola se nejmenuje „trailer na Avatar“, ale „fronta na Avatar“ - takže ne, trailer jsem neviděl a v tom máte pravděpodobně přede mnou v této chvíli náskok (protože nepochybuju, že přes ostrou protikamerovou politiku ho někdo v háčku natočil a mrsknul na Youtube). Dorazil jsem do H těsně po skončení avatařího programového bloku, takže jsem neviděl ani Jamese Camerona (tedy..., ne tenhle den... hm, že by se nám tady rýsoval alespoň half happy end?), ale dorazil jsem právě včas na Terryho Gilliama, který přivezl ukázky z posledního filmu Heatha Ledgera: Imaginárium doktora Parnassuse (nebo jak bude znít český název).

Gilliam, Ledger, Imaginárium
Gilliam je v Uherském Hradišti pečený vařený, takže řeknu jen to, že neztratil nic ze své montypyhtonovské neurvalé dravosti a přes viditelnou únavu a nezvyklý šedý plnovous s gustem seřvával lidi, kteří se při svých otázkách koktavě snažili vyjádřit, jak moc ho jako filmového tvůrce obdivují („Proboha, kašli na to, nech si ty medy, k věci!“). Není divu, že největší uznání projevil člověku, který mu (po Gilliamově prohlášení, že nikdy neužíval LSD) do očí řekl, že lže („Nenecháš si od nikoho srát na hlavu! Ty se mi líbíš!“). Fakt je, že ukázky z Imaginária užití zmiňované kyseliny dost potvrzovaly – stačí vám, když řeknu,že to zatím vypadá jako vizuálně nejfantasknější film Terryho Gilliama? Nebo už jste v nějakém jeho filmu viděli obří neonové kosmické medůzy, které pomocí mluvících useknutých rukou vytahují lidi na oběžnou dráhu?

Kick-Ass
Mezi Gilliama a prezentaci filmové verze Kick-Ass se poněkud neš?astně nasákl Paul W. S. Anderson (Mortal Kombat, Resident Evil, Vetřelci vs Predátor) se svým dalším připravovaným PG-13 béčkem (které tentokrát naštěstí jenom produkuje). Pandorium vypadá jako další typická andersovina – rádoby klipová a rádobydrsná, ve skutečnosti jenom hlasitě sestříhaná a ve svém důsledku neškodná a krotká. Když Anderson mluvil o svéinspiraci Scottovým Vetřelcem, znělo to skoro jako rouhání a reakce publika byla právem vlažná.

A pak už přišli na řadu panelisti prezentující ukázky a conový trailer na Kick-Ass. Pro Comic Con naprosto typické bylo, že největší potlesk nesklidil režisér Matthew Vaughan (Hvězdný prach), ani herci (mezi nimiž kralovala jistá osoba známá jako McLovin), ale Mark Millar a John Romita jr. Oba si to vychutnávali: JRJR působil namakaně a klidně a Millarův skotský přízvuk překonával všechny myslitelné představy o fonetické obskurnosti – nezněl sice PŘÍMO jako kdyby se tyrolský Němec pokoušel o extrémně spisovnou angličtinu, ale řekněme,že jsem během jeho projevu několikrát čekal, že zakončí větu jódlováním. Režisér Vaughan vypadal dost nervózně, koktal, zaplétal se do vět, ztrácel se v souvětích – a pak přiznal, že film stále ještě nemá distributora, takže od první oficiální projekce v hale H a od šuškandy, která se z tohoto sálu za pár minut rozběhne do celého světa, v podstatě závisí jeho tržní hodnota.

Podle reakce diváků bych řekl, že si nemusí dělat starosti. Protože to vypadá,že se stane neuvěřitelné: Nicolas Cage se po dlouhé době zase objeví v dobrém filmu. Film samozřejmě není tak krvavý jako komiks (ale teď mluvím opravdu čistě o krvi, ne o násilí obecně, a je možné, že to se ještě změní - i takhle byly některé mozkové šplíchance jen zběžně digitálně dokreslené), ale co se násilí týče, zůstalo zachováno (nezletilá dívka amputující končetiny, nože bořící se do břich, střelba z velkorážných zbraní) a hlavně už z ukázek bylo jasné, že Vaughan dokázal přenést millarovský cynismus na plátno daleko lépe než Bekambetov ve Wanted. Millar megalomansky jódloval o chystané trilogii. Panel končil tím,že se McLovin pokoušel přímo z pódia neodolatelně nerdovským způsobem sbalit nějakou dívku v publiku, ale fakt netuším, jestli se mu to podařilo, protože to vypadá,že je McLovin i v soukromém životě.

Chan Wook Park
Program v hale H uzavíraly ukázky a foršpán z nejnovějšího filmu režiséra Oldboye a obou Sympatií (nepočítaje v to JSA a OK Cyborga) plus beseda s tímto korejským bombarďárkem. CHWP se nám neustále snažil vysvětlovat, že Thirst, film o katolickém knězi, který se stane nedobrovolně upírem, v podstatě myslel spíš jako romanci a komedii a ne jako hororovou dras?árnu, ale protože jsme viděli ukázky, nikdo mu moc nevěřil. Zajímavéale bylo, když se rozhovořil o tom, co ho na projektu zaujalo: fakt, že někdo má dvě polohy existence, které jsou spolu absolutně neslučitelné - a jak se s tím vyrovnává. Když se moderátor zmínil, že Thirst je, co se porušování konvencí upírského žánru týče, v podstatě takový antiTwillight, CHWP vypadal vyděšeně a prohlásil, že se to nesmí dozvědět jeho dcera, protože jinak se ho okamžitě zřekne.

Narážky na Twillight (který měl panel před Avatarem a který na con přivábil dost se vymykající davy ječících čtrnáctek) se ostatně táhnou všemi programy jako pověstné červené horolezecké lano: hodně lidí to tady nedokáže skousnout a vnímá přítomnost téhle teenagerské harlekýnky jako – jakkoliv to zní absurdně – jakési znesvěcení conu. Z Twillightu se zkrátka během chvíle stalo vietnamské trauma letošního conu. Je fakt, že vřískající holčičky, které se vrhaly pod kola černých limuzín v naději, že zahlédnou svého milovaného upíra (mohl jsem si prohlédnout zblízka, vedla kolem nich fronta na Avatar), se do zdejší atmosféry moc nehodí.

Hlavně svou normálností.

Pokračování příště: Sběratelské inferno v hlavní hale, amorální Parker Richarda Starka poprvé v comicsové podobě a Sophiina volba překrývajících se programů: Joss Whedon nebo James Cameron und Peter Jackson? Čili prostě, jednoduše a výstižně: PÁTEK.

Štěpán Kopřiva, San Diego, Kalifornie, 4:50 ráno místního času.

nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku

pipojen galerie


San Diego den první (druhá strana mince)

25.07. 2009

obrzek k zajmavosti První pocit po spatření prodejní haly: „Takhle asi vypadá nekonečno“.

Veškeré české komiksové akce by se vešly do jedné prodejní budky. Od obzoru k obzoru se táhly prodejní a reklamní stánky a mě se vypínal mozek, protože něco takového prostě nebyl schopný pojmout. , že mu exploduje hlava. Desítky stánků zasypaných komiksy a komiksy a dalšími komiksy. Sběratelské kartičky, figurky všech druhů a velikostí, dévédéčka, obrazy, plakáty, trička a originální obrazy a tuny kreseb ze všech možných epoch. Podepsané fotky, obří obrazovky, na kterých se promítají ukázky z nejnovějších her, masivní komiksové sochy – a vším tím chodí lidé v těch nejpodivnějších kostýmech. Tady se mimochodem opět potvrzuje starý fakt, že superhrdinské kostýmy sluší mnohem víc holkám. Zatímco většina mužského osazenstva vypadá ve spandexu poměrně teple, tak z žen přímo čiší sexappeal. Navíc je tu hodně opravdu hezkých holek v opravdu velmi miniaturních kostýmech (princezna Leia rulez!)
V hlavní hale jsou zastoupeny jako obří firmy, tak menší vydavatelství zvící jednoho muže, obchodníci, celebrity a malíři, kteří tu podepisují své kresby (samozřejmě, za drobný obnos). Když se trochu rozkoukáte, začínáte zjiš?ovat, že zatímco kolem některých stánků je živo, tak někteří tvůrci tu stojí opuštění jako starý železniční přejezd. Což je ještě brutálnější o patro výš, kde vegetují vysloužilí herci z pravěkých seriálů, kteří se snaží přilepšit si k důchodu pár dolary za společné foto. Nezdá se, že by o ně byl velký zájem.
Jedna z věcí, které se musí ocenit, je dokonalá organizace. Ani Němci by to nezvládli lépe... a amíci to navíc dokážou i bez hajlování. I přes neskutečné několikakilometrové fronty jde všechno rychle, všude jsou asistenti, kteří vás nasměrují, ukazují plácačkami, kde je konec fronty, řídí dopravu na frontových křižovatkách – a navíc jsou všichni v pohodě, sympatičtí a neskutečně přátelští... což je pro obyvatele České republiky nezvyklý zážitek.
A to se týká jak pořadatelů, tak hostů, tak i ostatních návštěvníků. Všichni se spolu rádi fotí, vzájemně se omlouvají, když do sebe narazí, prostě to vypadá až skoro nezdravě happy.

JMS
Na prvních přednáškách jsem byl se Štěpánem a tam už veškerou práci oddřel on, tak se bude věnovat spíš věcem, kde už jsem se od něj trhnul. Neodolal jsem a vyrazil na svého oblíbeného J. Michaela Straczynského, který hovořil o psaní. A jako obvykle zábavně a fundovaně. A to i když ho bolelo v krku. „Kdo mi rozumí, a? vyhledá lékařskou pomoc. Kdo mi nerozumí, může jít pracovat do televize,“ začal – z čehož je vidět, že mu televizní producenti ještě pořád leží v žaludku. Jeho základní rada pro scenáristy byla ta samá, kterou mu kdysi dal Harlan Ellison: „Don´t suck.“
Straczynski nezabíhal do žádných detailů, spíš se snažil postihnout to, co je pro (a pro něj) psaní podstatné. Nejsou důležité základní ideje, je důležitý osobní pohled, „vnitřní hlas“. (To celkem sedí, Straczynski nikdy neměl originální nápady, jen s nimi dokázal originálně pracovat.) Taky rozebíral, že většina začínajících autorů své věci nedokončí čistě ze strachu. Pokud věc nedoděláte, nemůžete být posuzování a souzeni. Můžete si pořád myslet, že jste geniální autor. Jenže selhání je důležité. Dokud neselžete, nebudete vědět, kde máte hranice. Teprve pak se z vás můžou stát tvůrci – samozřejmě, pokud máte tři základních věci: „zarputilost, talent a štěstí“.
A na závěr ještě několik myšlenek JMS:
„Já píšu rozkecané scénáře... Alan Moore píše encyklopedie.“
„Jak končit? Základem je, že krátký příběh by měl končit dřív než román.“
„Psaní je podobné jako sex. Obojí dělám o samotě.“

DEXTER
Hala H vypadá jako běžná přednášková síň, která se ovšem od ostatních liší tím, že se do ní vejde tak pět tisíc lidí a dalších deset stojí před ní ve frontě. Ta se táhne vnitřkem i venkem, klikatí se jako záznam na kardiogramu a po jejím projití jsem měl pocit, že jsem ušel pochod Praha-Prčice. Než jsem jí prošel a byl připuštěn, tak už jsem prošvihl promítání ukázek ze čtvrté sezóny, ale naštěstí jsem stihl většinu z panelu. Tam nejvíc válel John Lithgow, který si pochvaloval, že se v Dexterovi vrátil na začátek své herecké kariéry, kdy hrál samé vraždící maniaky a jiné psychopaty a že už mu to po těch komediálních rolích scházelo. Julie Benzová a Jennifer Carpenterová přemítali nad tím, proč ani jeho přítelkyně ani jeho sestra ještě nepřišli na to, že jejich milovaný snoubenec a bratr je sériové vrah... zatímco Michael C. Hall je poslouchal a tvářil se tak, že člověk přemýšlel, jestli toho sériového vraha skutečně jen hraje.
Dobrá zpráva je ta, že série se už definitivně vykašlala na knižní předlohu, která je čím dál horší a navíc teď zabředla do mystiky. Místo toho se Dexter stane ta?kou – a všude po okolí byly vidět fotky batolete s bryndáčkem, na kterém jsou nápisy jako „můj táta je zabiják“ či „cereal spiller“ (což zní dost podobně jako „serial killer“).
„Co je nejlepší na tom, že hraju sériového vraha? Že mi projdou simulované vraždy.“

KRICFALUSI
Tvůrce Rena a Stimpyho je známý i u nás a v reálu je přesně tak šílený jak si ho člověk představoval. Hubený, vysoký, zběsilý showman, který dokáže s chutí pálit do diváků všemi možnými zvrácenostmi. Hned na začátku to rozjel sestřihem, který bych nazval „to nejhnusnější z Kricfalusiho“. Asi vrcholem byla scéna, kdy Stimpy v porodnici vyprdne z řitního otvoru populární hnědou hmotu, ze které mu pak doktor uplácá miminko. Pak představil svůj nový projekt, George Liquer Show (hrdinu stvořil podle svého otce). Pilotní díl se točí kolem konzerv s odlepenými polepkami, kterých má George plný sklep, nebo? se prodávají s obrovskou slevou. Je tu jen jediný problém – neví se, co v nich je. Je to dobrodružství, vysvětluje svým synovcům, může tam být cokoliv, maso, kompot,zelenina. Ale platí jedna zásada. Když se konzerva otevře, musí se sníst. A tak otevře konzervu – a je v ní lidský obličej. Ovšem zásady George jsou neměnné. Trvá na tom, aby synovci pěkně koukali sníst svůj obličej. Co by takové děti v Africe dali za to, kdyby dostali k jídlu takový pěkný lidský obličej.
A to je jen začátek nechutností, které vás v příběhu, který asi žádná televizní společnost nekoupí, čekají. V zuřivém podání Kricfalusiho to bylo opravdu super... a hned jsem si slíbil, že si musím dokoupit zbývající díly Rena a Stimpyho.

A to bylo během včerejška všechno. Pokračování zítra: X-Meni, Batman a Joss Whedon!

nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku

pipojen galerie


Comic Con International, den první (alias „čtvrtek“)

24.07. 2009

Řekněme, že středa byla zajímavá. Měla celkem třicet tři hodin a její většinu jsme strávili buď ve společnosti ortodoxních židů, kteří si četli fantasy od Pierse Anthonyho, nebo ve výšce deseti kilometrů nad zemí.

Ale čtvrtek bylo dost zajímavější.

Především: nic člověka nepřipraví na rozměry celé akce. Čekal jsem,že sandiegské konferenční centrum bude regulérní nerdská metropole. Nečekal jsem nerdský stát. A navíc tak dokonale zorganizovaný. Všude jsou myriády pořadatelů, kteří vás – když svému obličeji dovolíte, aby třeba jen na pár sekund vypadal bezradně – briskně informují o čemkoliv. Formují fronty, jejich tvar a směry toku (dokonce tu mají i lidi,co stojí na konci fronty s cedulí „Konec fronty“), zajiš?ují, aby se obrovské masy návštěvníků plynule přelévaly z místa na místo (jedny dveře jsou tu pouze na vstup do sálů, druhé zase jenom na vycházení), zneškodňují pokoutní kamerové točiče v publiku (samozřejmě pouze nepatrnou část) a neochvějně čelí hrozícímu lynchi (když se první den centrální výstavní hala neotevřela přesně v půl desáté, ale měla několikaminutové zpoždění, dav vyhladovělých popkulturožroutů, ve kterém jsme stáli, začal řvát, bublat a skandovat). Zkrátka jestli je tohle nerdský stát, je jednoznačně policejní. Ten nejvíc sexy policejní stát na světě (a to výjimečně nemluvím o polonahých dívkách ve zlatých bikinách princezny Leiy, kterých je tu taky dost).

Výstavní hala
Trvá několik hodin,než ji projdete jednou uličkou z jednoho konce na druhý a alespoň zběžně si ji prohlédnete. Stánky firem s gigantickými vývěsními štíty, obrovskými sochami a vystavenými memorabíliemi. Plantáž stolečků s kreslíři, kteří prodávají svoje originály a podepisují je. Dva hrady, jejichž stěny jsou složené jen ze zavěšených triček a tyčí se do výšky druhého patra (prodávající je sundavají dlouhými tyčemi s háky). Neustálé útoky sexy okostýmovaných hostesek, které na vás svůdně pokřikují a snaží se vám narvat speciální sandiegské comicsové číslo, placku, sběratelnou kartu či jiný propagační artefakt zdarma. Popkulturní zátiší, u kterých se můžete vyfotit. Celebrity, které neztrácejí profesionalismus a energii ani tváří v tvář nekonečným frontám, co se vinou k jejich stolečkům (Julie Benzová, upírka Darla z Buffy a Angela a nejnověji Dexterova buchta, vypadala,že je radostně nadšená z každého ostýchavého tlus?ocha, se kterým pózuje pro společné foto – jen při výměně zákazníků jí občas v tváři na pár sekund probleskla únava). Stěny z plakátů. Pohoří figurek. Sleva na většinu comicbooků. Sběratelský cenné historické sešity vyrovnané v igelitových prezervativech jako nekonečné řady děrných štítků k počítačovému programu, co má spočítat jednotnou teorii pole. Zarámovaná originální filmová políčka z vybraných kul?áren i s certifikátem studia. Originály od Alexe Rosse za pět tisíc dolarů nejmíň. Šílená fronta u stánku Hasbro (netuším,jestli dozvuk Transformers nebo už zuřil G. I. Joe, blíž jsem se neodvážil). Fanoušci v dokonale udělaných i absolutně ubohých kostýmech, kteří ochotně pózují komukoliv, kdo si je chce vyfotit. Dámské kalhotky se satanistickým pentagramem.Video s rapujícím Bendisem. Po prvních pár minutách, kdy jsem měl pocit,že mi exploduje hlava a mozek se impresionisticky rozstříkne po zarámovaných comicsových stránkách Guye Davise (a někdo si to okamžitě koupí jako prima raritu), jsem se dostal do stádia „konstantní předávkování“, po kterém následovala další logická fáze, „mírná ohlušená otupělost“, kterou jsem utnul tím,že jsem se šel podívat na panel s chlápkem,který je v těhle kruzích prý docela populární. Nějaký Stan Lee.

Stan Lee
Na pódium vyskočil s maniakální energií kofeinového makaka. To, co dav v sále 6BCEF vzápětí předvedl, jsem zatím zažil jenom na rockových koncertech. Někde za mnou vřískaly dívky tak intenzivně,že jsem myslel,že každou chvíli buď omdlí nebo mrsknou na pódium svoje kalhotky. Neudělaly ani jedno – nakonec asi neměly tak slabé nervy. A pravděpodobně ani spodní prádlo.

Lee je rozený showman, každou sekundu na pódiu si užíval, držel dav v hrsti a s entuziasmem manipuloval jeho reakcemi (Moderátor: „Neukážeš divákům ukázat pilotní díl seriálu, na kterém teď pracuješ, Stane?“ SL: „Cože? Těmhle? A jsou toho hodni?“). S gustem se stylizoval do své oblíbené sebeironické egomaniacké pózy („Největším fanouškem své práce jsem já sám. Kolikrát čtu svoje věci a nemůžu uvěřit, jak jsou super.“ - což vzápětí zábavně naboural upřímným přiznáním, že své staré věci ve skutečnosti vůbec nečte, protože pořád dělá něco nového a na nostalgii nemá čas – nebo „My géniové neradi prozrazujem svá tajemství“) a naprosto převálcoval všechny ostatní na pódiu (kromě něj tam byla např. ještě Natasha Henstridgeová - z Mutanta nebo Mého souseda zabijáka). Prezentovaný projekt digitálních kra?asů, časovka Time Jumper („Chybějící vývojový článek mezi filmem a comicsem!“), který Lee vymyslel a hraje v něm postavu se jménem Lee Excelsior, mě sice moc nepřesvědčil, ale když Lee se sebeparodickým nadhledem prohlásil,že „Na tomhle projektu je nejlepší to, že ho financuje velká firma jako je Disney, hrajou v tom populární lidi, já jsem musel jenom přijít s nápadem a někdo jiný to za mě napíše a vůbec celé udělá a já pak přijdu a shrábnu veškerou slávu“, pochopil jsem,že z jeho pohledu to samozřejmě logiku má. Každopádně Lee na pódiu se strhujícím entuziasmem předvedl přesně to, co člověk od setkání s takovou legendou očekává, a to nezkalil ani fakt, že se snažil zamaskovat, že už špatně slyší (občas se s širokým, ale nicneříkajícím úsměvem nenápadně nakláněl k moderátorovi a nechával si opakovat, na co se ho méně slyšitelní diváci ptají, a jednou začal odpovídat na otázku, která nebyla pro něj). Stan Lee prostě nezklamal. My géniové to snad ani neumíme.

Noir v comicsu
Panelu o noiru se účastnila mimořádně silná sestava: Max Alan Collins (Cesta do zatracení – pokud si dobře pamatuju český název, pod kterým to u nás vydalo Comics Centrum), Darwyn Cooke (ve čtvrtek tu bude podepisovat svého Huntera – comicsovou adaptaci legendární krimi drsárny nedávno zesnulého Donalda Westlaeka/Richarda Starka, která byla také zfilmována s Melem Gibsonem coby Odplata), Greg Rucka (Whiteout, Gotham Central) a Steve Lieber (kreslil Ruckovi Whiteout a dělal i něco s Collinsem, bohužel mi vypadlo co). Sice mi tam chyběl současný největší king tohohle žánru v comicsu – Ed Brubaker, ale ten má na con přijet až v pátek. Všichni účinkující byli noiroví fanoušci ani ne tak z praku jako přímo z katapultu, měli masivně načteno, Collins se dokonce osobně znal s Mickeym Spillanem, takže o žánru mluvili s opravdu za?atým zápalem a dost podrobným vhledem. Došla řeč na to, že lidi, kteří žijí ve společnosti s nějakými pravidly, vždycky logicky fascinuje jejich porušování, a jaké to má sociologické důvody, mluvilo se o klasicích žánru a jak koho ovlivnili (v téhle fázi se debata poměrně očekávaně zvrhla v hromadnou ódu na Starkova Parkera a na jeho klíčový význam pro vývoj žánru). Prostě pro čtenáře, které tenhle styl bere, hodně zajímavá hodina.

No a pak-

Sakra, svítá – kluci se za chvíli probudí, a já jsem se ještě v reportu nedostal ani do poloviny prvního dne. Nedá se nic dělat, druhý den conu má přednost, zbytek prvního dne bude až zítra.

Takže:

Pokračování příště: Fronta na Cameronův Avatar, první ukázky z filmové adaptace Kick-Ass, superskotský přízvuk Marka Millara, neexistující LSD Terryho Gilliama, maskovaný antitwillightovec Chan Wook Park a další kusy.

Štěpán Kopřiva, San Diego, Kalifornie, 6:26 místního času.

nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku
nhled obrzku

pipojen galerie


Novinky


Comic Con International očima líného lemra
Mám za sebou první den a Začínám zjiš?ovat, že Comic con je taková nerdská Sofiina volba. Na každou přednáškou, na kterou jdete,...


Comic Con International, den třetí a čtvrtý (aka „víkend“)
Vzhledem k tomu,že jsme se dohodli, že neděli věnujeme conu už jen decentně, protože jsme si chtěli prohlédnout některé sandiegské...


Comic Con International, den druhý (vulgo „pátek“)
Páteční dopoledne na mně poprvé naplno demonstrovala svou strašlivou sílu mocná gravitační studna zvaná hlavní prodejní hala.


Comic Con International, dokončení prvního dne (známého též jako„čtvrtek“)
Po „Noiru v comicsu“ jsme se rozdělili – zatímco Petr Litoš se vrhl na další schůzku s nakladateli a Jirka Pavlovský vyrazil na...


San Diego den první (druhá strana mince)
První pocit po spatření prodejní haly: „Takhle asi vypadá nekonečno“.



Diskuze

09:36 28.08. 2016 Johnb731
00:10 08.08. 2016 3
12:22 09.10. 2015 1
14:31 21.05. 2014 Johna285
17:43 27.07. 2009 _


tpn Kopiva

    Twitter